Nejzajímavější soudní a správní rozhodnutí v roce 2019
Legislativních novinek, které by byly obecně významné pro všechny podnikatele, není na konci roku 2019 hodně. Změny pro podnikatele může přinést nejen český zákonodárce, ale i české soudy a úřady. Jaké nejdůležitější novinky přinesla judikatura českých soudů a některých úřadů v letošním roce se můžete dočíst v tomto příspěvku.
Platnost prodeje více věcí, ohledně nichž je sjednána pouze úhrnná kupní cena
Nejvyšší soud judikoval ve svém rozsudku ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4452/2018, že kupní smlouva uzavřená podle § 2079 a násl. o. z. není neurčitým a nesrozumitelným právním jednáním jen proto, že jejím předmětem je několik movitých věcí, ohledně nichž je sjednána pouze úhrnná kupní cena. I když by měly být právní jednání podle nových pravidel NOZu posuzovány zásadně jako platné, i nadále platí, že „sjednání úhrnné kupní ceny za věci uvedené v kupní smlouvě může způsobit neplatnost kupní smlouvy jako celku, avšak zásadně jen v případě, pokud vlastnické právo k některé z věcí uvedených v kupní smlouvě nemohlo být touto smlouvou převedeno; teprve za takových okolností totiž není zřejmé, za jakou kupní cenu měly být prodány ostatní věci, jejichž převodu kupní smlouvou nic nebránilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000). V ostatních případech není důvod nerespektovat zcela zjevnou vůli kupujícího a prodávajícího směřující k převodu vlastnického práva k věcem za konkrétní úhrnnou cenu, protože nevzniká pochybnost, úhrnem co a za kolik má být převedeno.“
Požadavek péče řádného hospodáře se vztahuje i na návrhy představenstva na rozhodnutí valné hromady
V srpnu letošního roku byl uveřejněn ve sbírce rozhodnutí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016, který se vyjadřuje k rozsahu odpovědnosti členů představenstva za škodu vzniklou společnosti, a to i když jednali v souladu s pokynem uděleným valnou hromadou. „Jestliže představenstvo společnosti navrhuje valné hromadě, aby přijala určité usnesení, jímž se následně bude představenstvo řídit (jež bude „realizovat“), jsou jeho členové povinni postupovat v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře (viz výše) již při svolávání valné hromady, při formulování návrhu usnesení, jež má valná hromada přijmout, jakož i při poskytování všech relevantních informací akcionářům tak, aby mohli na valné hromadě rozhodovat s dostatečnou znalostí věci a při vědomí výhod, nevýhod a rizik spojených s (představenstvem navrhovaným) usnesením valné hromady. Nepostupují-li tak a valné hromadě navrhnou usnesení, o němž ví či musí vědět (kdyby jednali s péčí řádného hospodáře), že je pro společnost nevýhodné (že není v jejím zájmu) a může jí způsobit újmu, zásadně porušují povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a odpovídají společnosti za jí způsobenou újmu realizací takového usnesení valné hromady stejně, jako kdyby zde žádného pokynu nebylo.“ „Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se přitom podává, že členové představenstva odpovídají za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li člen představenstva s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla. Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je člen představenstva povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí.“ „Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost člena představenstva dát při rozhodování v představenstvu přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů akcionáře, který jej do představenstva vahou svých hlasů prosadil.“
Použití tajně pořízeného zvukového nebo obrazového záznamu jako důkazu v pracovněprávním sporu
Prokázání porušení povinností zaměstnancem může být komplikované a bez případně tajně pořízených nahrávek nemožné. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018 se zabýval případem, kdy zaměstnavatel pořídil tajně nahrávky jednání, na kterých zaměstnanec fakticky vyhrožoval zaměstnavateli poškozením jeho zájmů, pokud mu nebude zajištěno jiné lukrativní místo. Nejvyšší soud řešil jednak platnost okamžitého zrušení pracovního poměru a intenzitu porušení povinností zaměstnance pro okamžité zrušení pracovního poměru a jednak použití tajně pořízených nahrávek jako důkazu v rámci soudního řízení.
Nejvyšší soud potvrdil, že „ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je vždy nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost vyplývající z ustanovení § 301 písm. d) zák. práce, jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo morální. Útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.“
Ve vztahu k tajně pořízeným nahrávkám v tomto konkrétním případě Nejvyšší soud rozhodl, že je nelze použít (skutkové okolnosti byly prokázány svědeckými výpověďmi a tajně pořízenou nahrávku proto nebylo potřeba provést jako důkaz). Současně ale popsal obecným způsobem, kdy by bylo možné tajně pořízené nahrávky provést jako důkaz. „Zvukový nebo obrazový záznam, který se týká člověka nebo jeho projevů osobní povahy a který byl pořízen soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby, lze použít jako důkaz v občanském soudním řízení pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na prospěch.“
V dosavadních rozsudcích Nejvyšší soud proto (za právní úpravy účinné před 1. 1. 2014) dospěl k závěru, že navrhne-li účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede. Nový občanský zákoník sice zachovává ochranu soukromí jako součást absolutního osobnostního práva, ale rozsah jeho omezení je však v současné úpravě širší, neboť vedle možnosti pořízení nebo použití podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu na základě zákona k úřednímu účelu nově umožňuje pořízení nebo použití podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu také s ohledem na výkon a ochranu jiných subjektivních soukromých práv, a to zpravidla v řízení před orgánem veřejné moci a podle předpisů veřejného práva. Toto omezení je však nutné – vzhledem k tomu, že jde o výjimku z práva na ochranu osobnosti člověka - vykládat restriktivně, neboť nelze připustit, aby bylo možné používat podobizny a zvukové či obrazové záznamy týkající se člověka nebo jeho projevů osobní povahy v řízení před orgánem veřejné moci (a pro tyto účely je pořizovat) vždy (bez dalšího), když je to na prospěch právům nebo právem chráněným zájmům jiné osoby. Uvedený zákonný důvod k použití podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.
„Základním kritériem, jež má vést k rozhodnutí o použitelnosti či nepoužitelnosti zvukových či obrazových záznamů týkajících se člověka nebo jeho projevů osobní povahy a pořízených soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v občanském soudním řízení, je poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, a rozhodování o tom, který z těchto zájmů je v konkrétním případě jejich střetu převažujícím. Střet zájmu na ochraně osobnosti toho, jehož projev je bez jeho souhlasu zachycován, se zájmem na ochraně toho, kdo tento projev zachycuje (a posléze použije), nelze ovšem řešit v obecné rovině. Rozhodování o tom, do jaké míry je určitý zájem v dané konkrétní situaci převažující, je třeba ponechat na zvážení soudu, a to v každém jednotlivém případě. Kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena, budou rozhodující i význam právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník, uplatňující informace z nahrávky, k dispozici k tomu, aby získal takové informace jiným způsobem, než za cenu porušení soukromí druhé osoby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14). Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimečný prostředek, jeho použití jako důkazu v občanském soudním řízení může připadat v úvahu pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces (srov. článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na prospěch.“
Změna judikatury ve vztahu k okamžiku moderace smluvní pokuty a nemožnost jednostranného zápočtu
Rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, který byl uveřejněn ve sbírce letošního roku, se Nejvyšší soud odklonil od dosavadního právního názoru z téměř desítky rozhodnutí a konstatoval, že k moderaci smluvní pokuty dochází ex tunc k okamžiku ujednání o smluvní pokutě, což má za následek nemožnost použití nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty k zápočtu vzájemných pohledávek a tím i znemožnění přezkumu nepřiměřené výše smluvní pokuty soudem, což byl doposud soudy akceptovatelný postup.
Velký senát posoudil tuto otázku jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 1007/2006, a v rozhodnutích na něj navazujících a dospěl k zcela novému závěru, že „k moderaci smluvní pokuty nedochází s účinky ex nunc, nýbrž ex tunc, k okamžiku ujednání o smluvní pokutě. Je-li smluvní pokuta nepřiměřená, nemůže jednostranným zápočtem dojít v rozsahu její nepřiměřené výše k zániku pohledávky ze smluvní pokuty, ani k zániku pohledávky, proti níž je započítáváno.“
Podřízení smlouvy o výkonu funkce statutárního orgánu zákoníku práce a souběh funkcí
Souběh funkcí je dlouholeté nejasné téma v české judikatuře a praxi. Zabývali jsme se jím mimo jiné v článku Srovnání pracovněprávního vztahu a smlouvy o výkonu funkce.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 bylo poprvé výslovně připuštěno, aby se člen statutárního orgánu a společnost ve smlouvě o výkonu funkce dohodli odchylně od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák. (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. „Takové ujednání (jde-li o výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) nečiní jejich vztah pracovněprávním; i nadále půjde o vztah obchodněprávní, který se řídí obchodním zákoníkem a dále - v důsledku smluvního ujednání - těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací.“ Manažerská smlouva podřízená zákoníku práce tedy nebyla soudy posouzena jako neplatná, ale byla vykládána způsobem, který udržel její platnost, avšak při neaplikaci celé řady ustanovení zákoníku práce, které jsou v rozporu s pravidly platnými pro členy statutárního orgánu.
Dle názoru Nejvyššího soudu není nadále funkce člena statutárního orgánu závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, i kdyby si vzájemný vztah podřídili zákoníku práce. Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.
Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (či v souběžně uzavírané „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.
Členovi představenstva obchodní společnosti tudíž vzniká funkce – bez ohledu na to, že se podle smlouvy o výkonu funkce má jeho vztah se společností řídit zákoníkem práce – zpravidla účinností rozhodnutí valné hromady (dozorčí rady) o jeho volbě, splňuje-li všechny předpoklady výkonu funkce, nikoliv dnem určeným ustanovením § 36 zákoníku práce. Nesplňuje-li některý z předpokladů výkonu funkce, členem statutárního orgánu se nestane bez ohledu na to, zda se smlouva o výkonu funkce (či souběžně uzavíraná manažerská smlouva) má řídit zákoníkem práce.
Také zánik funkce se neřídí zákoníkem práce a příslušný orgán může člena představenstva z funkce odvolat (a tomu tato funkce zanikne) i bez udání důvodu (v tomto směru se tedy zásadně neuplatní ochrana poskytovaná zaměstnancům v podobě výpovědních důvodů – srov. § 52 zákoníku práce).
Taktéž povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu, včetně důsledků jejich porušení, stíhá člena představenstva bez ohledu na to, zda se jeho smlouva o výkonu funkce (či souběžně uzavíraná manažerská smlouva) řídí zákoníkem práce. Ani v takovém případě není povinnost člena představenstva k náhradě jím způsobené škody omezena čtyřapůlnásobkem jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu (§ 257 odst. 2 zákoníku práce).
Problematikou platnosti pracovněprávní smlouvy uzavřené mezi společností a jejím statutárním orgánem se zabýval také Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 17. 1. 2019, čj. 10 Ads 284/2017-42, a to s ohledem na střet zájmů ve smyslu § 22 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964. Podle tohoto rozsudku nejsou pracovní smlouvy uzavřené za zaměstnavatele (obchodní společnost) i zaměstnance stejnou osobou (statutárním orgánem) automaticky neplatné z důvodu střetu zájmů ve smyslu § 22 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964. Správní orgán musí v každém jednotlivém případě zkoumat, zda při právním úkonu nedochází ke střetu zájmů mezi obchodní společností jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem na straně druhé. Tyto závěry by měly platit i za platnosti nového občanského zákoníku a zejména jeho § 437.
Limity povinnosti vykonávat funkci člena představenstva akciové společnosti (či jednatele společnosti s ručením omezeným) loajálně
V rozsudku ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2695/2018 připomněl opětovně Nejvyšší soud v souladu s dosavadní judikaturou, že součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost člena představenstva dát při rozhodování v představenstvu přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů akcionáře, který jej do představenstva vahou svých hlasů prosadil. Tato povinnost jej stíhá takříkajíc „24 hodin denně, 7 dní v týdnu“. Člen orgánu by tedy neměl bez dobrého důvodu dělat nic, co zjevně odporuje zájmům společnosti, ani tehdy, když zrovna neplní povinnosti spojené s výkonem funkce.
„Řečené neznamená, že by člen orgánu nemohl legitimně hájit jiné zájmy než zájmy společnosti; např. jedná-li ve svých vlastních záležitostech, zásadně může (a obvykle bude) hájit především své vlastní zájmy. Na situace, kdy jsou tyto zájmy rozporné se zájmy společnosti (např. při uzavírání smluv se společností), pamatuje úprava střetu zájmů, z níž se jako obecné pravidlo (nestanoví-li zákon jinak) podává, že je vyloučeno, aby člen orgánu jednal jménem společnosti v situacích, kdy jsou jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti.“ V konkrétním rozhodovaném případě to znamenalo, že člen představenstva mohl (obecně řečeno) hájit své vlastní zájmy pronajímatele (včetně zájmu na zaplacení nájemného), avšak nebyl oprávněn – s ohledem na střet zájmů mezi ním a společností – jednat jménem společnosti ve věcech nájemní smlouvy. „Převzal-li“ (sám od sebe) jménem společnosti výzvu k zaplacení nájemného, jakož i následné odstoupení od nájemní smlouvy (nepředal-li je druhému jednateli), jednal jménem společnosti ve věci, v níž tak nebyl oprávněn učinit. Ani výzva k zaplacení dlužného nájemného, ani odstoupení od nájemní smlouvy tudíž nebyly společnosti účinně doručeny. V důsledku toho porušil povinnosti při výkonu funkce a byl povinen nahradit škodu tím společnosti způsobenou."
Rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) ve věci GDPR a ochrany osobních údajů
Vzhledem k celé řadě mýtů a nejasností, které panují ohledně aplikace GDPR a nového zákona o zpracování osobních údajů, přistoupil UOOU k podstatně širšímu informování veřejnosti o své rozhodovací a kontrolní činnosti. Na stránkách UOOU lze nalézt nově nejen tak kromě popisu všech provedených kontrol prvního pololetí roku 2019, ale také seznam vybraných druhoinstančních rozhodnutí předsedkyně UOOU.
Z proběhlých kontrol lze například zjistit, že ÚOOU provedl na základě stížnosti podané nizozemskému dozorovému úřadu kontrolu, jejímž předmětem bylo zpracování osobních údajů uživatelů platící i bezplatné verze známého antivirového softwaru. Úřad v rámci této kontroly dospěl k závěru, že kontrolovaná osoba je v postavení správce osobních údajů uživatelů antivirového softwaru, jelikož disponuje informacemi, které ve svém souhrnu mohou vést ke zjištění identity uživatele, a na jejichž základě je fyzická osoba identifikovatelná a tedy v souvislosti s poskytováním služby antivirového softwaru shromažďuje a dále zpracovává takové údaje uživatelů, které jsou osobními údaji.
UOOU dále potvrdil bezvadnost způsobu provádění kontroly vstupu do provozovny kamerovým systémem, který je umístěn u vstupu do provozovny. UOOU dospěl k závěru, že identifikace osob při vstupu do provozovny prostřednictvím kamerového systému, který je bez záznamu pouze v on-line režimu bez zvuku, nepředstavuje zpracování osobních údajů a provozovatel tak není správcem osobních údajů ve smyslu GDPR.
UOOU dále zdůraznil nutnost reakce na žádost o odvolání souhlasu se zpracováním osobních údajů a její bezodkladné vyřízení. Jeden z významných internetových prodejců nevyřídil žádost o výmaz osobních údajů (kopii občanského průkazu a fotografii), které byly zpracovány na základě souhlasu zákazníka, který byl následně odvolán. I když se mělo jednat o pochybení zaměstnance, UOOU konstatoval, že odvolat souhlas musí být stejně jednoduché, jako jej poskytnout a významnému internetovému prodejci udělil za toto pochybení pokutu 15.000,- Kč.
UOOU se také zabýval kontrolou plnění povinností při zpracování osobních údajů zaměstnanců, a to mimo jiné bývalých zaměstnanců společnosti, se zaměřením na předání a využívání elektronické komunikace. Na základě stížnosti bývalého zaměstnance se UOOU zabýval postupem zaměstnavatele, který po ukončení pracovního poměru zaměstnance nezruší e-mailovou adresu a schránku a nadále přistupuje do jeho poštovní schránky a měl tímto jednáním porušovat soukromí bývalých zaměstnanců. UOOU neshledal tento postup za závadný, zejména s přihlédnutím k tomu, že zaměstnavatel upravil využívání poštovní e-mailové adresy a schránky vnitřními předpisy, měl nastaveny bezpečnostní opatření vztahující se k integritě e-mailového serveru a jednotlivých schránek, zajišťoval logování všech přístupů do e-mailových schránek a případné incidenty šetří a dokumentuje. V případě ukončení pracovního poměru je elektronická adresa ponechána po dobu tří měsíců, přístup bývalého zaměstnance je zrušen a je nastavena automatická odpověď odesílateli zprávy, obsahující informace o zrušení účtu a o novém kontaktu.
Tým ECOVIS Česká republika
Pro více informací nás kontaktujte na:
JUDr. Mojmír Ježek, Ph.D.
ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.
Betlémské nám. 6
110 00 Praha 1
e-mail: mojmir.jezek@ecovislegal.cz
www.ecovislegal.cz
About ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.
Česká advokátní kancelář ECOVIS ježek se ve své praxi soustřeďuje především na obchodní právo, nemovitostní právo, vedení sporů, ale i financování a bankovní právo a poskytuje plnohodnotné poradenství ve všech oblastech, a tvoří tak alternativu pro klienty mezinárodních kanceláří. Mezinárodní rozměr poskytovaných služeb je zajištěn dosavadními zkušenostmi a prostřednictvím spolupráce s předními advokátními kancelářemi ve většině evropských zemí, USA a dalších jurisdikcích v rámci sítě ECOVIS působící v 75 zemích celého světa. Členové týmu advokátní kanceláře ECOVIS ježek mají dlouholeté zkušenosti z předních mezinárodních advokátních a daňových firem v poskytování právního poradenství nadnárodním korporacím, velkým českým společnostem, ale i středním firmám a individuálním klientům. Více informací na www.ecovislegal.cz.
Informace obsažené na této webové stránce jsou právnickou reklamou. Nepovažujte nic na této webové stránce za právní poradenství a nic na této webové stránce nepředstavuje vztah advokát-klient. Předtím, než začnete jednat o čemkoliv, o čem si na těchto stránkách přečtete, domluvte si právní konzultaci s námi. Dosavadní výsledky nejsou zárukou budoucích výsledků a předchozí výsledky neznamenají ani nepředpovídají budoucí výsledky. Každý případ je jiný a musí být posuzován podle vlastních okolností.
