Praktické aktuality z obchodní judikatury v roce 2010...
Každý rok přináší podnikatelům celou řadu změn. Kromě jednoznačných legislativních změn v podobě výslovné úpravy textů zákonů je nutné k nim počítat i změny při jejich výkladu vyplývající z české judikatury. Sledovat změny výkladu zákonů, které zpravidla diskutuje pouze odborná právní veřejnost, není pro podnikatele jednoduché. Některé z nich by však rozhodně neměly zůstat bez povšimnutí. Jaké nejzajímavější a nejdůležitější změny pro obchodní praxi českých a německý podnikatelů v České republice přinesl tento rok?
Žádný zisk bez včasného schválení účetní závěrky?
Na konci loňského roku přijal Nejvyšší soud průlomový rozsudek, který zasáhl do dosavadní praxe obchodních společností při rozdělování zisku. Ze závěrů rozsudku vyplývá, že rozdělení zisku je možné pouze na podkladě účetní závěrky. Pokud již uplynula zákonem stanovená šestiměsíční lhůta ke schválení řádné účetní závěrky, nelze zisk rozdělit bez mimořádné účetní závěrky. Závěry se nedotýkají jen akcionářů a společníků, kteří si činí nárok na zisk, ale fakticky i statutárního orgánu, který nesmí vyplatit zisk, a to ani kdyby byl schválen valnou hromadou a platnost jejího rozhodnutí nebyla nikým napadena. Pokud by tak statutární orgán učinil, odpovídá za neoprávněně vyplacený zisk svým vlastním majetkem.
Je otázkou, nakolik lze nyní paušálně vztahovat závěry uvedené v tomto rozsudku na zaběhlou praxi. Není totiž výjimkou, že valné hromady přijímají rozhodnutí, kterým schvalují účetní závěrku a rozhodují o rozdělení zisku společníkům až po uplynutí oné šestiměsíční zákonné lhůty. Tyto závěry je třeba respektovat a přizpůsobit se jim zejména kvůli minimalizaci rizik případného napadení výplaty zisku třetími osobami, například věřiteli společnosti v případě jejího úpadku. Pokud by se však jednalo o „zdravou" společnost a navíc by byly v okamžiku přijetí rozhodnutí o výplatě zisku fakticky splněny zákonné podmínky pro rozdělení zisku, lze považovat toto riziko za relativně nízké.
Turbulence kolem rozhodčího řízení
Velký rozruch v oblasti rozhodčího řízení vyvolalo uveřejnění usnesení Vrchního soudu v Praze ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu, který oproti dosavadním rozhodnutím Nejvyššího soudu posoudil jako neplatnou rozhodčí doložku tzv. arbitrážních center. V poslední době vznikla v České republice celá řada rozhodčích center, která nabízejí obdobné služby jako zákonem zřízený Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Tyto „rozhodčí soudy" fungují zpravidla jako standardní obchodní společnosti a vydávají vlastní seznamy rozhodců a jednací řády, i když oprávnění vydávat vlastní statuty a řády mají pouze zákonem zřízené rozhodčí soudy.
Nejistota vyvolaná těmito diskuzemi může mít v praxi značné dopady. Podnikatelé, kteří začali používat rozhodčí doložky pro tato nová arbitrážní centra bez přímého určení rozhodce a odkazovaly na třetí osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, musí počítat s rizikem neplatnosti takové rozhodčí doložky pro obcházení zákona. Případný rozhodčí nález pak může být obecnými českými soudy prohlášen za neplatný a strany by se musely domáhat spravedlnosti před obecnými soudy.
Značně obezřetní by měli být také podnikatelé při používání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Soudní dvůr EU se totiž ve svém rozhodnutí z konce roku 2009 v rámci řízení o předběžné otázce španělského soudu zabýval „nepřiměřeností" rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě. Nelze proto vyloučit, že české soudy, stejně jako například soudy španělské, časem vytvoří eurokonformní judikaturu považující rozhodčí doložky dle české právní úpravy za nekalé (zneužívající) a tedy neplatné ujednání.
Ne příliš povzbuzující jistotu pro rozhodčí řízení přinesl také nedávno zveřejněný rozsudek Nejvyššího soudu z konce roku 2009. V souladu s tímto rozsudkem nelze zrušit rozhodčí nález, i pokud by byl vydán v rozporu se skutkovým zjištěním nebo na základě nesprávného právního posouzení věci či byl dokonce v rozporu s dobrými mravy. Podnikatelé totiž musí v případě volby rozhodčího řízení akceptovat tu skutečnost, že nemají fakticky žádnou obranu proti případným excesům rozhodců, i kdyby byly po skutkové nebo i právní stránce sebeflagrantnější.
Škoda způsobená jednateli a členy představenstev
Členové statutárního orgánu odpovídají společnosti za škodu vzniklou porušením svých povinností, mezi které patří mimo jiné i povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Navíc také poskytují za zákonem stanovených podmínek ručení věřitelům společnosti, a to pokud neuhradí škodu způsobenou společnosti porušením jejich zákonných povinností.
Podle Nejvyššího soudu je stanovení výše takové škody jednoznačné, pokud pohledávka věřitele vznikla až v době, kdy statutární orgán společnosti či jeho člen byl v prodlení se splněním povinnosti. Škodou je celý rozdíl mezi tím, co společnosti jako dlužníku zbývá splnit věřiteli, a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v insolvenčním řízení na úhradu této pohledávky.
Nejvyšší soud také vnesl jasno do běhu promlčecí doby nároku na náhradu škody vůči statutárnímu orgánu. Promlčecí lhůta v délce čtyř let začne běžet až od okamžiku, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna vzniklou škodu uplatňovat. Ve společnosti s jediným jednatelem nebo ve společnosti, kde se na vzniku škody podíleli všichni jednatelé, započne běžet promlčecí doba okamžikem, kdy se o vzniku škody dozvěděl nebo mohl dozvědět společník oprávněný podat žalobu. To neplatí, bude-li takový společník současně jednatelem společnosti nebo pokud by společnost měla v řízení o náhradu škody zastupovat osoba, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy společnosti. V takovém případě proto běží promlčecí doba ode dne, kdy se dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, osoba oprávněná podat žalobu o náhradu škody proti jednateli společnosti (např. nový společník společnosti nebo její jednatel); končí však nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
Jak by měli postupovat jednatelé a členové představenstva v případě nestandardních požadavků společníků nebo akcionářů? Nejvyšší soud se nespokojuje s tvrzením, že jednání bylo „v souladu s pokyny majitele firmy a jediného společníka" a bezpodmínečně trvá na tom, aby takový pokyn měl formu rozhodnutí valné hromady a byl udělen v souladu se zákonem, jinak se statutární orgán své odpovědnost nezprostí.
Vznik škody může mít za následek i trestní odpovědnost, i když tyto závěry mohou být absurdní. V souladu s dosavadními závěry Nejvyššího soudu nenesl trestní odpovědnost jednatel a zároveň jediný společník, který úmyslně snížil majetek společnosti, pokud jednal v souladu s právními předpisy a společenskou smlouvou, například na základě svého vlastního pokynu, i kdyby nesplňoval zákonem stanovené formální požadavky. Obdobně jako u akciové společnosti i u společnosti s ručením omezeným již není nově možné ztotožňovat společnost a jejího společníka, i když si v případě vzniku škody škodí fakticky společník sám sobě. Za způsobení takové škody lze proto nepochybně dovozovat trestní odpovědnost jednatele a stejně tak mu lze uložit i povinnost tuto způsobenou škodu společnosti s ručením omezeným nahradit.
Obchodní upomínka jako vydírání?
Právníci znalí judikatury Nejvyššího soudu k trestnému činu vydírání byli doposud maximálně opatrní při formulaci upomínek či výzev protistranám, zejména pokud obsahovaly odkaz na podání žaloby nebo trestního oznámení pro případ nesplnění výzvy. Za trestný čin totiž mohlo být považováno i odeslání upomínky dlužníkovi s upozorněním, že pokud dluh nebude uhrazen, bude jednání dlužníka oznámeno orgánům činným v trestním řízení. Pohrůžka podáním trestního oznámení bez ohledu na to, zda se trestný čin stal či nikoli, byla považována za jinou těžkou újmou ve smyslu trestného činu vydírání.
Tento absurdní závěr byl naštěstí překonán a výkon práva každého občana spočívajícího v podání trestního oznámení tak již není automaticky považováno za trestný čin vydírání. I nadále je však nutné postupovat opatrně a za výjimečných okolností nebo v případě vymáhání fiktivních plnění se každý může dopustit vydírání se všemi s tím spojenými důsledky. Bezprávná výhružka může mít navíc dle názoru Nejvyššího soudu za následek neplatnost právního úkonu uzavřeného pod jejím vlivem. Oprávněný nátlak však neplatnost nezpůsobuje.
Pro více informací nás kontaktujte:
ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.
Betlémské nám. 6
110 00 Praha 1
e-mail: mojmir.jezek@ecovislegal.cz
www.ecovislegal.cz
O ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.:
Česká advokátní kancelář ECOVIS ježek se ve své praxi soustřeďuje především na obchodní právo, nemovitostní právo, vedení sporů, ale i financování a bankovní právo a poskytuje plnohodnotné poradenství ve všech oblastech, a tvoří tak alternativu pro klienty mezinárodních kanceláří. Mezinárodní rozměr poskytovaných služeb je zajištěn dosavadními zkušenostmi a prostřednictvím spolupráce s předními advokátními kancelářemi ve většině evropských zemí, USA a dalších jurisdikcích v rámci sítě ECOVIS působící v 75 zemích celého světa. Členové týmu advokátní kanceláře ECOVIS ježek mají dlouholeté zkušenosti z předních mezinárodních advokátních a daňových firem v poskytování právního poradenství nadnárodním korporacím, velkým českým společnostem, ale i středním firmám a individuálním klientům. Více informací na www.ecovislegal.cz.
Informace obsažené na této webové stránce jsou právnickou reklamou. Nepovažujte nic na této webové stránce za právní poradenství a nic na této webové stránce nepředstavuje vztah advokát-klient. Předtím, než začnete jednat o čemkoliv, o čem si na těchto stránkách přečtete, domluvte si právní konzultaci s námi. Dosavadní výsledky nejsou zárukou budoucích výsledků a předchozí výsledky neznamenají ani nepředpovídají budoucí výsledky. Každý případ je jiný a musí být posuzován podle vlastních okolností.
