31.8.2018, Praha
Mezinárodní příslušnost soudů v přeshraničním insolvenčním řízení v EU a způsoby řešení úpadku v České republice
1. MEZINÁRODNÍ PŘÍSLUŠNOST SOUDŮ V PŘESHRANIČNÍM INSOLVENČNÍM ŘÍZENÍ PODLE PRÁVA EVROPSKÉ UNIE
Příslušnost soudů pro insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem[1] upravuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, o insolvenčním řízení, ze dne 20.5.2015 (dále jen „Nařízení“), které je přímo účinné ve všech státech Evropské unie vyjma Dánska.
Článek 3 odst. 1 Nařízení stanoví, že příslušným pro zahájení insolvenčního řízení je soud členského státu EU, ve kterém jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Centrum hlavních zájmů dlužníka (centre of main interests; dále jen „COMI“) je určeno jako místo, ze kterého dlužník své zájmy pravidelně spravuje a které je zjistitelné třetími osobami (zejména jeho věřiteli).
Podmínku, aby bylo COMI dlužníka „zjistitelné třetími osobami“, potom blíže rozvádí recitál č. 28 Nařízení tak, že: „Při určování, zda je místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, zjistitelné třetími osobami, by měla být zvláštní pozornost věnována věřitelům a jejich názoru na to, kde dlužník spravuje své zájmy. V případě změny místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, to může vyžadovat včasné informování věřitelů o novém místě, kde dlužník vykonává svou činnost, například upozorněním na změnu adresy v obchodní korespondenci nebo zveřejněním nového místa jiným vhodným způsobem.“
Pro určení COMI se dle Nařízení uplatní tyto vyvratitelné domněnky:
(i) u právnické osoby se za COMI považuje její sídlo, pokud v době 3 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nedošlo k přesunu jejího sídla do jiného členského státu EU;
(ii) u osoby samostatně výdělečně činné hlavní místo jejího podnikání[2], pokud v době 3 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nedošlo k přesunu jejího hlavního místa podnikání do jiného členského státu EU; a
(iii) u ostatních fyzických osob místo jejich obvyklého pobytu[3] , pokud v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nedošlo k přesunu místa jejich obvyklého pobytu do jiného členského státu EU.
Každou z výše uvedených domněnek lze vyvrátit předložením relevantních důkazů prokazujících umístění COMI dlužníka v jiném členském státě EU.
Článek 3 v odstavci 2 Nařízení následně stanoví výjimku, že insolvenční řízení může zahájit i soud jiného členského státu EU, ovšem pouze v případě, že má dlužník na území takového členského státu provozovnu[4]. Účinky takto zahájeného řízení jsou potom omezeny na majetek, který se nachází na území takového členského státu EU.
Není-li ani jedna z výše uvedených domněnek naplněna, musí insolvenční soud, u kterého bylo insolvenční řízení proti dlužníkovi zahájeno, zkoumat, zda je příslušný k vedení tohoto insolvenčního řízení ve smyslu Nařízení, tedy zda má dlužník v daném členském státě EU své COMI, a to ke dni podání insolvenčního návrhu.
Nařízení zavádí také přezkumný mechanismus spočívající v tom, že soud, u kterého byl podán návrh na zahájení insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem, je povinen z úřední povinnosti, tj. bez návrhu věřitele či dlužníka, přezkoumat svou příslušnost dle Nařízení. V rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení potom musí uvést, zda je příslušný vést insolvenční řízení dlužníka, a uvést důvody, na kterých svou příslušnost dle Nařízení zakládá. Je proto nutné důvodně očekávat, že i samotný insolvenční soud se bude (i bez návrhu) zajímat o to, kde má dlužník své COMI. To může v některých případech spočívat např. ve zjištění místa skutečného bydliště dlužníka a jeho rodiny, zjištění místa, kde dlužník pracuje, předložení výpisů z dlužníkových bankovních účtů, nájemní smlouvy, dokladů o hrazení výdajů za energie a služby spojené s nájmem apod., a to ve vztahu k členskému státu EU, ve kterém dlužník tvrdí, že má COMI.
Dlužník, ale také kterýkoli z věřitelů, může rozhodnutí soudu o zahájení insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem napadnout z důvodu nedostatku příslušnosti, resp. že dlužník nemá na území daného státu umístěné své COMI.
Pokud insolvenční soud, u kterého byl podán insolvenční návrh, zjistí, že dlužník v daném státě nemá COMI, měl by insolvenční řízení zastavit z důvodu nedostatku své příslušnosti. Pokud by například bylo insolvenční řízení proti dlužníkovi zahájeno v Německu, ale dlužník by měl své COMI v Rakousku, bude německý soud povinen prohlásit se za nepříslušný a německé insolvenční řízení proti dlužníkovi zastavit; tím ovšem není dotčeno právo insolvenčního navrhovatele následně podat proti dlužníkovi insolvenční návrh u rakouského insolvenčního soudu.
S ohledem na shora uvedené se proto domníváme, že pro posouzení COMI dlužníka je zásadní zabývat se zejména následujícími okolnostmi:
- kde se nachází rodina dlužníka,
- zda je dlužník podporován členy své rodiny ze zahraničí,
- odkud dlužník fakticky řídí své aktivity, především kde přijímá zásadní rozhodnutí, kde zasedá jeho vedení, kde se nachází jeho management apod.,
- kde dlužník vykonává podstatnou část své výdělečné činnosti, ať už jako zaměstnanec nebo podnikatel,
- kde se nachází právní nebo finanční poradci dlužníka,
- zda dlužník o přesunu COMI informoval své věřitele,
- kde se nachází dlužníkovi věřitelé a jeho majetek,
- kde dlužník vede soudní a jiná řízení,
- kde se nachází kontaktní adresa dlužníka a u kterého operátora (v jaké zemi) je registrováno telefonní číslo dlužníka, jak jsou uvedeny v místních seznamech nebo na webových stránkách, popř. které dlužník obvykle užívá,
- zda je dlužník držitelem pasu dané země,
- zda je dlužník v dané zemi oprávněn volit,
- kde dlužník platí daně, resp. kde má daňový domicil,
- zda, jak často a na jakou dlouho dlužník cestuje z dané země do zahraničí.
Po vyhodnocení výše uvedených faktorů lze následně určit COMI dlužníka, tzn. v zásadě členský stát EU, ke kterému má dlužník nejužší vztah – kde je jeho obvyklé bydliště. Pro určení COMI přitom nebude rozhodný subjektivní záměr dlužníka, ale objektivní pohled nezúčastněné osoby a věřitelů dlužníka, odkud dlužník své záležitosti spravuje.
Dlužník je oprávněn změnit své COMI i před podáním insolvenčního návrhu. Domníváme se, že taková změna COMI musí být skutečná, nesmí být účelová s cílem poškodit věřitele a dlužník ji bude muset prokázat u insolvenčního soudu, u kterého bude zahájeno insolvenční řízení proti němu (např. předložením čestného prohlášení o umístění COMI, dokladu o změně bydliště, nájemní smlouvy, dokladu o hrazení energií a služeb spojených s nájmem, výpisů z bankovních účtů, dokladů o informování věřitelů o změně COMI apod.), přičemž pro takovou změnu COMI bude jedním ze zásadních faktorů skutečnost, zda dlužník o změně COMI předem informoval své věřitele. Samotná změna sídla, bydliště nebo místa zaměstnání dlužníka nemusí znamenat rovněž změnu COMI dlužníka ve smyslu Nařízení. Insolvenční soudy zkoumají COMI v každém jednotlivém případě.
Upozorňujeme, že zjevně účelová změna COMI, jejímž cílem je například oddálit zahájení insolvenčního řízení, podstatně omezit práva věřitelů apod., může být insolvenčním soudem posouzena jako zneužití práva dlužníkem a insolvenční soud k ní nemusí vůbec přihlédnout.
2. ZPŮSOBY ŘEŠENÍ ÚPADKU V ČESKÉ REPUBLICE
České insolvenční právo je upraveno zákonem č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, v platném znění (dále jen „insolvenční zákon“), který stanoví tři základní způsoby řešení úpadku dlužníka, a to: (i) konkurz, (ii) reorganizaci a (iii) oddlužení.
V této souvislosti si dovolíme předem upozornit na to, že míra uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů se v insolvenčním řízení vedeném v České republice pohybuje okolo 30% až 40% a nezajištěných věřitelů, který je obvykle většina co do počtu, okolo 5% až 12 % v závislosti na způsobu řešení úpadku[5].
2.1 Úpadek
Podle insolvenčního zákona se dlužník může nacházet v úpadku -platební neschopnosti nebo úpadku - předlužení.
Dlužník je v úpadku – platební neschopnosti, pokud má (i) více než jednoho věřitele, (ii) peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto (iii) závazky není schopen plnit.
Pro určení, kdy dlužník není schopen plnit své závazky, stanoví insolvenční zákon následující vyvratitelné domněnky, přičemž postačí, pokud je splněna alespoň jedna z nich: (i) dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, (ii) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, (iii) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, anebo (iv) nesplnil povinnost, kterou mu uložil insolvenční soud, a to předložit seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků, seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů a seznam svých zaměstnanců.
Dlužník, který je podnikatelem a který vede účetnictví, může domněnku svého úpadku vyvrátit předložením dokumentů, které dokládají dostatečnou výši jeho disponibilních prostředků.
Dlužník je v úpadku – předlužení, pokud (i) je právnickou osobou nebo fyzickou osobou podnikatelem, (ii) má více než jednoho věřitele a (iii) souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku s přihlédnutím k další správě dlužníkova majetku a dalšímu provozování jeho podniku.
Pokud lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků v budoucnu, nachází se v hrozícím úpadku, který mu umožňuje, aby svou špatnou finanční situaci řešil ještě před tím, než na něj bude moci jeho věřitel podat insolvenční návrh.
Insolvenční návrh je v zásadě oprávněn podat dlužník, nebo jeho věřitel, a to bez ohledu na to, zda jde o zajištěného[6] nebo nezajištěného[7] věřitele. Pokud jde o hrozící úpadek, může návrh podat pouze dlužník.
Insolvenční soud insolvenční návrh přezkoumá, a pokud po provedeném dokazování shledá, že je dlužník skutečně v úpadku, vydá rozhodnutí o úpadku. Podá-li však insolvenční návrh sám dlužník, je úpadek takového dlužníka osvědčen již v údaji v jeho insolvenčním návrhu a jeho přílohách.
Od okamžiku zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení je dlužník omezen v nakládání se svým majetkem pod sankcí neúčinnosti jeho dispozic s majetkem. Další omezení nakládání s majetkem dlužníka nastávají po rozhodnutí o úpadku dlužníka.
2.2 Povinnost dlužníka podat na sebe insolvenční návrh
Povinnost podat na sebe insolvenční návrh má pouze dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou podnikatelem, a to bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tato povinnost stíhá i statutární orgán dlužníka v úpadku a jeho likvidátora.
V případě porušení povinnosti podat insolvenční návrh, odpovídá povinná osoba věřiteli za škodu nebo jinou újmu spočívající v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky skutečně obdržel.
Za určitých okolností se povinná osoba může povinnosti nahradit věřiteli škodu nebo jinou újmu zprostit.
2.3 Moratorium
Moratorium je dočasná ochrana dlužníka před věřiteli za účelem překlenutí jeho špatné hospodářské situace nebo jeho úpadku nebo vyjednávání s věřiteli o restrukturalizaci jeho dluhů. O moratorium může požádat dlužník, který je podnikatelem. Moratorium vyhlašuje insolvenční soud nejdéle na 3 měsíce, přičemž trvání moratoria může na návrh dlužníka a po splnění dalších podmínek prodloužit nejdéle o 30 dnů.
Povinnou přílohu návrhu na prohlášení moratoria je mimo jiné písemné prohlášení většiny věřitelů dlužníka, počítané podle výše jejich pohledávek, že s vyhlášením moratoria souhlasí; podpisy věřitelů musí být úředně ověřeny.
Po dobu moratoria nelze vyhlásit úpadek dlužníka a trvají účinky jako při zahájení insolvenčního řízení. Dlužník je rovněž omezen v nakládání s majetkovou podstatou (se svým majetkem).
2.4 Konkurs
Konkurs je likvidační způsob řešení dlužníkova úpadku spočívající v tom, že zjištěné pohledávky jeho věřitelů jsou zásadně poměrně uspokojeny z výnosu zpeněžení majetkové podstaty (majetku) dlužníka s tím, že neuspokojené pohledávky věřitelů ani jejich části skončením konkursu nezanikají. V konkursu je insolvenčním soudem jmenován insolvenční správce, který nakládá s majetkem dlužníka (dlužník již s majetkem není oprávněn disponovat) a postupně jej zpeněžuje ve prospěch dlužníkových věřitelů.
Zpeněžení majetkové podstaty v zásadě znamená převedení veškerého dlužníkova majetku na peníze za účelem uspokojení dlužníkových věřitelů. Majetkovou podstatu lze zpeněžit například (i) prodejem ve veřejné dražbě, (ii) prodejem movitých a nemovitých věcí podle ustanovení o soudním výkonu rozhodnutí, (iii) prodejem majetku mimo dražbu, či (iv) v dražbě provedené soudním exekutorem.
Všichni věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení ve lhůtě určené insolvenčním soudem (zpravidla 2 měsíce od rozhodnutí o úpadku), a tyto pohledávky byly zjištěny, jsou zahrnuti do rozvrhu, podle kterého se uspokojují poměrně podle jejich výše. Pokud majetková podstata nestačí k plnému uspokojení všech věřitelů, insolvenční zákon stanoví pořadí pohledávek, které se uspokojují přednostně (např. odměna insolvenčního správce, náklady insolvenčního řízení apod.).
Mimo tento rozvrh se uspokojují věřitelé s (i) pohledávkami za majetkovou podstatou a pohledávkami jim postavenými na roveň (např. pohledávky zaměstnanců za zaměstnavatelem na vyplacení mzdy) a zpravidla také (ii) zajištění věřitelé (z výnosu zpeněžení předmětu zajištění – např. z prodeje nemovitosti dlužníka, která je zastavena ve prospěch věřitele).
2.5 Reorganizace
Reorganizace je sanačním způsobem řešení dlužníkova úpadku, při kterém dlužník může i nadále vyvíjet svou podnikatelskou činnost, ale pouze v mezích tzv. reorganizačního plánu schváleného věřiteli a insolvenčním soudem. Reorganizace sleduje ozdravení provozu dlužníkova podniku a uspořádání vzájemných vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli.
Reorganizace připadá v úvahu pouze u podnikatelů, kteří (i) nejsou v likvidaci, (ii) nejsou obchodníky s cennými papíry ani osobou oprávněnou obchodovat na komoditní burze, (iii) provozují podnik, a (iv) jejichž celkový roční úhrn čistého obratu dosáhl v období před podáním insolvenčního návrhu alespoň 50 milionů korun, nebo zaměstnávají alespoň 50 zaměstnanců v pracovním poměru.
Bez splnění podmínky čistého ročního obratu nebo počtu zaměstnanců je reorganizace přípustná, pokud dlužník nejpozději do rozhodnutí o úpadku předloží insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech jeho zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a polovinou všech jeho nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek.
Návrh na povolení reorganizace může podat dlužník, nebo přihlášený věřitel. Lze-li vzhledem k okolnostem důvodně předpokládat, že je takovým návrhem sledován nepoctivý záměr, insolvenční soud jej zamítne.
Reorganizační plán je dokument vymezující právní postavení dlužníka vůči jeho věřitelům, který stanoví jeden nebo více, pokud se vzájemně nevylučují, způsobů provádění reorganizace. Způsobem provádění reorganizace může být odložení splatnosti části dluhů, prominutí části dluhů, pokračovaní v provozu podniku současně s přijetím ozdravným opatřeních, zajištění externího financování, fúze s jinou společností, vydání části dlužníkových aktiv věřitelům ad. Reorganizačním plánem je upraveno právní postavení dlužníka vůči jeho věřitelům komplexně. Reorganizační plán má účinky i vůči věřitelům, kteří se do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli; jejich pohledávky totiž účinností reorganizačního plánu zpravidla zaniknou.
Věřitelé mají v průběhu reorganizace právo kontrolovat, jak dlužník plní reorganizační plán.
K sestavení reorganizačního plánu má přednostní právo dlužník. Reorganizační plán je nezbytné předložit do 120 dnů od rozhodnutí o povolení reorganizace, pokud insolvenční soud tuto lhůtu neprodlouží na maximálně 240 dnů od rozhodnutí o povolení reorganizace.
O přijetí reorganizačního plánu hlasují věřitelé (podle výše jejich přihlášených pohledávek) tak, jak jsou reorganizačním plánem rozděleni do skupin s cílem, aby v každé skupině byli zastoupeni věřitelé v zásadě se stejným hospodářským postavením a zájmy (např. bankovní věřitelů tvoří jednu skupinu, věřitelé z běžných podnikatelských závazků tvoří samostatnou skupinu apod.). Následně reorganizační plán schvaluje insolvenční soud, který jej může schválit i navzdory tomu, že nebyl některou skupinou věřitelů schválen.
2.6 Oddlužení
Oddlužení je způsob řešení úpadku, při němž se konsolidují dlužníkovi dluhy tak, aby zajištění věřitelé byli uspokojeni pouze ze zpeněžení (prodeje) předmětu zajištění (např. zastavené nemovitosti, ve které dlužník bydlí) a nezajištění věřitelé byli uspokojení ze zpeněžení nezajištěného majetku dlužníka, nebo postupně ve splátkách v rámci splátkového kalendáře, který dlužník bude plnit příštích 5 let. O prodeji předmětu zajištění rozhodují daný zajištěný věřitel bez ohledu na způsob provádění oddlužení.
V případě, že se dlužníkovi podaří uhradit alespoň 30% dluhů, které má vůči svým nezajištěným věřitelům, je od zbytku dluhů osvobozen, a to i od dluhů, které nebyly věřiteli přihlášeny do insolvenčního řízení ve lhůtě určené insolvenčním soudem (zpravidla do 30 dnů od rozhodnutí o úpadku) (vyjma některých majetkových sankcí a některých pohledávek věřitelů na náhradu škody). Dlužník však může být od splnění dluhů vůči svým nezajištěným věřitelům osvobozen, i když v průběhu insolvenčního řízení nesplní 30% jejich dluhů, a to na jeho návrhu a na základě rozhodnutí insolvenčního soudu, který zváží, proč k požadovanému uspokojení nezajištěných věřitelů nedošlo. Institut oddlužení cílí na motivování dlužníka k tomu, aby aktivně plnil alespoň část svých finančních závazků, a v případě, že tuto část splní, nabízí mu osvobození od dluhů zbývajících.
Řešení úpadku dlužníka oddlužením je přípustné u dlužníka, který (i) je právnickou osobou a zároveň není podnikatelem[8] a nemá dluhy z podnikání, anebo který (ii) je fyzickou osobou, která nemá dluhy z podnikání.
Upozorňujeme, že insolvenční zákon blíže nespecifikuje termín dluhy z podnikání. Oddlužení je založeno na principu, že dlužník - podnikatel, který se chce oddlužit, by neměl oddlužením přenášet své podnikatelské riziko na věřitele, a tedy po skončení oddlužení se plně osvobodit od placení dluhů z podnikání. Pokud by ovšem měl být dlužník – podnikatel schopen uspokojit 100% nezajištěných dluhů z podnikání, neměly by být takové dluhy překážkou povolení jeho oddlužení[9].
Podle ustálené judikatury se dluhy z podnikání zpravidla rozumí i dluhy z podnikání jiné osoby než dlužníka, které na sebe dlužník dobrovolně převzal[10]. Je ovšem nadále sporné, zda lze za dluhy z podnikání považovat i dluhy z podnikání jiného, které na sebe dlužník dobrovolně převzal na základě ručitelského prohlášení, i když recentní rozhodovací praxe se kloní spíše k závěru, že se nejedná o dluhy z podnikání, které by bránily oddlužení[11]. Nicméně, za dluhy z podnikání soudy považují například dluhy společnosti, za které se osobně dlužník zaručil před zahájením insolvenčního řízení a jejíž je dlužník jediným jednatelem a společníkem[12]. V případě sporu budou proto soudy charakter a vznik dluhů zkoumat na základě okolností daného případu, a to především ve vztahu k ručitelským prohlášení dlužníka, na základě kterých se zaručil za dluhy z podnikání společně, kterou ovládal.
Dluhy z podnikání, které jejich věřitelé řádně nepřihlásili do insolvenčního řízení, v němž je rozhodováno o povolení oddlužení, a tedy nemohou být v tomto řízení uspokojeny, by neměly být pokládány za překážku povolení oddlužení[13].
Dluhy z podnikání však nebrání řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s tím souhlasí dotčený věřitel, anebo pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, pokud takové dluhy již nebyly uspokojeny po skončení předchozího insolvenčního řízení po zrušení konkursu, anebo pokud se jedná o pohledávku zajištěného věřitele.
Návrh na povolení oddlužení je oprávněn podat pouze dlužník, který je zastoupen kvalifikovanou osobou (např. advokátem, notářem, insolvenčním správcem, akreditovanou osobou). K návrhu musí dlužník připojit (i) seznam majetku, seznam závazků a příp. i seznam zaměstnanců, (ii) listiny dokládající údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky a případně (iii) písemný souhlas nezajištěného věřitele, pokud s ním dlužník dohodl, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží bude nižší než 30 % jeho pohledávky.
Insolvenční soud návrh zamítne, pokud je jím sledován nepoctivý záměr, nebo pokud by hodnota plnění, které by při oddlužení nezajištění věřitelé obdrželi, byla nižší než 30 % jejich pohledávek (ledaže s nižší výší uspokojení nezajištění věřitelé souhlasí). Pro plnění, které obdrží zajištění věřitelé, není stanovena žádná minimální hranice.
Oddlužení může dle insolvenčního zákona probíhat třemi způsoby: (i) oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka, (ii) oddlužení plněním splátkového kalendáře, případně (iii) kombinací obou výše uvedených způsobů. Poslední zmíněný způsob je však podmíněn návrhem insolvenčního správce a souhlasem dlužníka.
Při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně jako při zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Cílem oddlužení zpeněžením majetkové podstaty je proto zpeněžení dlužníkova nezajištěného majetku vyjma majetku vyloučeného z upokojení[14] a rozdělení výnosů z tohoto zpeněžení mezi jeho nezajištěné věřitele. Do majetkové podstaty dlužníka spadá především majetek, který dlužník nabyl před schválením oddlužení insolvenčním soudem, včetně majetku nabytého před zahájením insolvenčního řízení.
Oddlužení plněním splátkového kalendáře zavazuje dlužníka k povinnosti splácet měsíčně po dobu maximálně 5 let nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku, jejíž výše je vypočtena na základě právních předpisů. Jedná se tedy o zákonem určenou měsíční splátku, která se v čase mění v závislosti na výši příjmů dlužníka a která se rozvrhne mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek tak, jak určí insolvenční soud. Dlužníkovi proto z jeho příjmů zůstane každý měsíc pouze nezbytná část určená k uspokojení jeho základních životních potřeb a základních životních potřen jeho rodiny. Dlužník může požádat o nižší než zákonem stanovenou měsíční splátku, pokud bude schopen uspokojit alespoň 50% pohledávek svých nezajištěných věřitelů. V rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře nedochází k prodeji majetku dlužníka, který dlužník nabyl před zahájením insolvenčního řízení a který není zajištěn.
Po dobu trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník především povinen dále vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost, nebo o získání příjmu usilovat, vydat hodnoty, které nabyl dědictvím či darem insolvenčnímu správci, nezatajit žádný ze svých příjmů a nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti plnit.
Pro více informací nás kontaktujte:
ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.
Betlémské nám. 6
110 00 Praha 1
e-mail: mojmir.jezek@ecovislegal.cz
www.ecovislegal.cz
O ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.:
Česká advokátní kancelář ECOVIS ježek se ve své praxi soustřeďuje především na obchodní právo, nemovitostní právo, vedení sporů, ale i financování a bankovní právo a poskytuje plnohodnotné poradenství ve všech oblastech, a tvoří tak alternativu pro klienty mezinárodních kanceláří. Mezinárodní rozměr poskytovaných služeb je zajištěn dosavadními zkušenostmi a prostřednictvím spolupráce s předními advokátními kancelářemi ve většině evropských zemí, USA a dalších jurisdikcích v rámci sítě ECOVIS působící v 75 zemích celého světa. Členové týmu advokátní kanceláře ECOVIS ježek mají dlouholeté zkušenosti z předních mezinárodních advokátních a daňových firem v poskytování právního poradenství nadnárodním korporacím, velkým českým společnostem, ale i středním firmám a individuálním klientům. Více informací na www.ecovislegal.cz.
Informace obsažené na této webové stránce jsou právnickou reklamou. Nepovažujte nic na této webové stránce za právní poradenství a nic na této webové stránce nepředstavuje vztah advokát-klient. Předtím, než začnete jednat o čemkoliv, o čem si na těchto stránkách přečtete, domluvte si právní konzultaci s námi. Dosavadní výsledky nejsou zárukou budoucích výsledků a předchozí výsledky neznamenají ani nepředpovídají budoucí výsledky. Každý případ je jiný a musí být posuzován podle vlastních okolností.
[1] Podle § 426 odst. 2 českého insolvenčního zákona se evropským mezinárodním prvkem rozumí zejména skutečnost, že hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny v některém z členských států EU a současně se alespoň jeden z věřitelů nebo část majetkové podstaty nachází v jiném členském státu EU.
[2] Hlavním místem podnikání se rozumí místo hlavního ekonomického zájmu příslušné osoby ve smyslu výdělečném, zpravidla místo, odkud řídí hlavní výdělečnou činnost.
[3] Místem obvyklého pobytu se rozumí místo, které dotyčná osoba určila s úmyslem udělit mu stálý charakter, má stálý charakter, je stálým nebo obvyklým centrem jejich zájmů. V tomto ohledu se zejména přihlédne k rodinné situaci, důvodu přestěhování, délky a kontinuity pobytu, zaměstnání a jejího úmyslu, jak se objektivně jeví nezúčastněnému pozorovateli.
[4] Provozovnou se rozumí jakékoli místo, kde dlužník vykonává nebo po dobu tří měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení ve státě COMI vykonával nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských zdrojů a majetku.
[5] Viz. např. https://vskp.vse.cz/id/1346231.
[6] Zajištěným věřitelem je věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty (dlužníkovi), a to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy. Typicky se jedná o věřitele, která má zřízeno zástavní právo k nemovitosti ve vlastnictví dlužníka.
[7] Nezajištěným věřitelem je v zásadě jakýkoli jiný věřitel než zajištěný věřitel.
[8] Podle českého práva je podnikatelem ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Jedná se zejména o osoby zapsané v českém obchodním nebo živnostenském rejstříku, ale i osoby vykonávající tzv. svobodná povolání.
[9] Srov. 3 VSPH 838/2012-B-33.
[10] ERBSOVÁ, Hana. § 389 [Osoba oprávněná navrhnout oddlužení]. In: HÁSOVÁ, Jiřina, ERBSOVÁ, Hana, KUBÁLEK, Jan, MORAVEC, Tomáš, SMRČKA, Luboš, ŠMEJKAL, Viktor, TARANDA, Petr, ZAHRADNÍKOVÁ, Radka. Insolvenční zákon. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2018, s. 1376. ISBN 978-80-7400-691-3.)
[11] Viz. 29 NSČR 9/2009.
[12] Viz. usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. KSUL 70 INS 3940/2008, 1 VSPH 273/2008-A-20, ze dne 15.12.2008.
[13] Srov. 29 NSČR 20/2011.
[14] Jedná se především o běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, snubní prsten a jiné předměty podobné povahy, zdravotnické potřeby a jiné věci, které dlužník potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě, hotové peníze do částky odpovídající dvojnásobku životního minima jednotlivce podle zvláštního právního předpisu, což nyní pro jednotlivce představuje částku cca 6.280,- Kč. Je-li dlužník podnikatelem, nemůže se exekuce týkat těch věcí z jeho vlastnictví, které nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti. [/mp_span] [/mp_row]
