Snížení a zánik nároku na pokutu za pozdní vyúčtování

Podmínky snížení a zániku nároku na pokutu za pozdní vyúčtování v české judikatuře

Zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostor v domě s byty, v platném znění (dále jen „zákon o službách“), ukládá v § 7 povinnost vlastníkovi bytového domu/vlastníkovi jednotky či společenství vlastníků jednotek (dále jen „poskytovatel“) vyúčtovat jednotlivé služby nájemci bytu či vlastníkovi jednotky (dále jen „příjemce“) a doručit mu toto vyúčtování nejpozději do 4 měsíců od konce zúčtovacího období, tj. zpravidla do 30.4. roku následujícího po roce, ve kterém jsou služby poskytovány. Jestliže poskytovatel tuto povinnost nesplní, je povinen zaplatit příjemci pokutu za podmínek stanovených v § 13 zákona o službách. Blíže jsme vás s touto problematikou seznámili již v našem článku Pokuta za prodlení s poskytnutím vyúčtování služeb u nájmu bytu.

Zejména v posledním roce nicméně začala vznikat k otázce uplatnění výše uvedené pokuty příjemcem služeb (nájemcem či vlastníkem bytu) za nedoručení nebo pozdní doručení vyúčtování důležitá judikatura Nejvyššího soudu, který v jejím rámci zaujal k jednotlivým aspektům předmětných ustanovení již zásadní výkladová stanoviska.

Jak vzniká příjemci nárok na pokutu z prodlení?

Nejvyšší soud ČR se vyjádřil v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 4047/2019, že není povinností příjemce žádat o provedení vyúčtování, nýbrž je poskytovatel povinen vyúčtování provést a seznámit s ním příjemce ve stanovené lhůtě, a to bez ohledu na fakt, zda ho o to příjemce žádá nebo jej na to dokonce upomíná. „Nárok na pokutu vzniká nájemci již samotným uplynutím stanovené lhůty a následný výsledek vyúčtování na něj nemá (a z logiky věci ani nemůže mít) žádný vliv.“ Pokud tedy není posledním dnem lhůty, tj. zpravidla 30.4., doručeno příjemci vyúčtování, vzniká mu hned 1.5. nárok na pokutu. Rovněž je zcela irelevantní následný výsledek vyúčtování, ať již je příjemci vyúčtován nedoplatek nebo přeplatek.

Doručené vyúčtování pak musí být řádné, tj. musí obsahovat náležitosti uvedené v § 7 zákona o službách, příp. ve smlouvě mezi poskytovatelem a příjemcem aj. právních předpisech. S odkazem na svou dosavadní judikaturu týkající se řádnosti vyúčtování konstatoval Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1528/2020, že „nebylo-li vyúčtování služeb řádné (v souladu se smlouvou a předpisy jej regulujícími), poskytovatel služeb (pronajímatel, společenství vlastníků atd.) svou povinnost provést vyúčtování služeb nesplnil a jeho povinnost trvá i nadále.“ Podle Nejvyššího soudu ČR „není přitom významné, zda [poskytovatel] služby nevyúčtoval vůbec nebo je nevyúčtoval řádně. Soud proto i v řízení o zaplacení pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. musí zkoumat, zda vyúčtování služeb, s nímž poskytovatel služeb seznámil příjemce služeb (před zahájením řízení či v jeho průběhu), bylo řádné“.

Uvedené stanovisko pak potvrdil i v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 743/2021, kde dodal, že soud má povinnost řádnost vyúčtování zkoumat bez ohledu na vznesené námitky proti vyúčtování, neboť ani jejich absence nemůže zhojit vzniklé vady vyúčtování. Pokud vyúčtování není řádné, jedná se pouze o zdánlivé právní jednání, k němuž se nepřihlíží, a soud tedy postupuje stejně, jakoby žádné vyúčtování doručeno nebylo.

Jaké výjimky z povinnosti zaplatit pokutu z prodlení existují?

Z této relativně přísné aplikace zákona o službách nicméně existuje několik výjimek. Již v samotném § 13 odst. 1 se uvádí, že strana, která poruší svou povinnost, musí „zaplatit druhé straně pokutu, ledaže by [1.] splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo [2.] k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany.“

Příklad první uvedené podmínky poskytl Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 3825/2020, podle kterého „za situace, kdy žalobcům [příjemcům] bylo vyúčtování služeb za rok 2016 doručeno místo 30.4.2017 dne 10.5.2017 z důvodu opožděného vyúčtování ze strany přímého poskytovatele služeb (…), nelze toto prodlení spravedlivě klást k tíži žalovaného“, tj. poskytovatele. Zavinění druhé strany pak shledal ve svém rozsudku sp. zn. 26 Cdo 3039/2020: „Jestliže se žalobce (příjemce služeb) na adrese, kterou sdělil žalovanému (poskytovateli služeb), několik let nezdržuje, poštu zde nepřebírá a současně odmítá žalovanému sdělit, na jakou adresu mu má doručovat, zavinil, že mu vyúčtování služeb nemohlo být doručeno.“

Nejvyšší soud ovšem v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1105/2020 připustil, že existence uvedených podmínek „v obecné rovině nevylučuje aplikaci korektivu dobrých mravů ve smyslu § 2 odst. 3 a § 8 [občanského zákoníku, dále také „o. z.“], neboť tato ustanovení jsou ustanoveními obecnými pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku“. Podle zmíněných ustanovení nepožívá právní ochrany zjevné zneužití práva a stejně tak nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. To znamená, že příjemce nemá nárok na zaplacení pokuty z prodlení, jestliže mu na ni vzniklo právo v souvislosti s jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy.

Na druhou stranu však zároveň Nejvyšší soud ČR podotýká ke vztahu výše uvedených dvou výjimek (jejich pojetí) a korektivu dobrých mravů v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 4047/2019 (vizte výše), že „není pochyb ani o tom, že výjimky normované citovaným ustanovením zahrnují – vzhledem k jejich převážně ‚spravedlnostní‘ povaze – v zásadě shodná hlediska pro určení hypotézy aplikované právní normy, jaká obsahuje i skutková podstat zákazu zneužití práva podle § 8 o. z., příp. skutková podstata zákonem (§ 6 odst. 2 o. z.) výslovně vyjádřené zásady, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu (např. případ šikanózního výkonu práva …)“.

Za jakých okolností může soud snížit pokutu z prodlení?

Zmírnit, byť ne zcela neuplatnit, umožňuje předmětnou pokutu soudům podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1105/2020 (vizte výše) taktéž obecná úprava institutu smluvní pokuty v občanském zákoníku. Ta se v souladu s § 2052 o. z. vztáhne i na pokutu (v terminologii občanského zákoníku „penále“) podle zákona o službách. „To především znamená, že není-li ujednáno jinak, věřitel může penále požadovat bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda (§ 2048 o. z.), že zaplacení penále nezbavuje dlužníka odpovědnosti splnit dluh (§ 2049 o. z.) a že věřitel nemá právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti, k němuž se penále vztahuje (§ 2050 o. z.). Podle přesvědčení dovolacího soudu lze za použití § 2052 o. z. nepřiměřeně vysokou pokutu (na návrh dlužníka) rovněž snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti (§ 2051 o. z.). Na nepřiměřenost penále však nelze usuzovat z jeho celkové výše, byla-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s ním spojeného navyšování penále o jinak přiměřenou „denní sazbu“; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše penále) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má penále plnit“.

Právě o výše uvedený názor se Nejvyšší soud opírá, když dává přednost použití tzv. moderačního práva, tedy pravomoci soudu snížit nepřiměřeně vysokou pokutu/penále na návrh dlužníka s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, před potenciální aplikací zjevného zneužití práva. „Uplatnění nároku na pokutu však není možno považovat za zjevné zneužití práva jen z důvodu nepřiměřené výše pokuty ve vztahu k výši vzniklé škody, ale nepřiměřeně vysoká pokuta může být důvodem k použití moderačního práva podle § 2051“ občanského zákoníku, uvádí v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 4047/2019 (vizte výše).

Od kdy má příjemce nárok na pokutu z prodlení?

Do hry rovněž vstupuje otázka časové působnosti zákona o službách. Ten se totiž stal účinným 1.1.2014, avšak již v r. 2015 byly novelou provedenou zákonem č. 104/2015 Sb. změněny oba odstavce § 13, jejichž současné znění nabylo účinnosti k 1.1.2016. Tato novela mj. snížila výši pokuty z původních 100,- Kč na současných 50,- Kč, stanovila demonstrativní výčet situací, které mají být jejím prostřednictvím sankcionovány, doplnila možnost ujednat si pokutu nižší (než 50,- Kč za den prodlení) a zcela změnila znění odst. 2, kde odstranila komplikovanou otázku poplatku z prodlení.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1105/2020 (vizte výše) k otázce, zda má být zákon o službách použit i pro právní vztahy, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti zákona o službách, uvedl, že „podle dosavadních právních předpisů bude řešen zásadně jen vznik právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 67/2013 Sb., tj. před 1. lednem 2014. Jinak se právní vztahy regulované uvedeným zákonem [o službách] od jeho účinnosti řídí – bez ohledu na dobu jejich vzniku – tam obsaženou právní úpravou.“ Z tohoto důvodu tedy má i příjemce, jenž např. uzavřel nájemní smlouvu již v r. 2010, nárok na pokutu za porušení povinnosti předložit vyúčtování poskytovatelem, avšak zpravidla nejdříve u vyúčtování za rok 2014. Podle rozsudku totiž nelze „úpravu pokuty z prodlení obsaženou v § 13 zákona č. 67/2013 Sb. vztáhnout i na případ prodlení poskytovatele služeb s vyúčtováním nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo před 1. lednem 2014“.

V rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2998/2020 pak shrnul Nejvyšší soud většinu všech výše dovozených judikaturních závěrů (s odvoláním na příslušná rozhodnutí) a konstatoval, že od uvedených stanovisek vztažených k původnímu znění zákona o službách „není důvod se odchýlit ani za právní úpravy účinné od 1.1.2016, tj. po novelizaci ustanovení § 13 zákona č. 67/2013 Sb.“ Uvedl pouze, že od 1.1.2016 má poskytovatel povinnost platit pokutu v pouze částce 50,- Kč (namísto původních 100,- Kč), příp. v nižší částce, jíž si strany mohou ujednat.

Bylo by vhodné ještě dodat pro případy z let účinnosti původního zákona o službách, tj. od 1.1.2014 do 31.12.2015, že povinnost poskytovatele zaplatit spolu s pokutou tzv. poplatky z prodlení ve výši 1 ‰ (promile) dlužné částky uváděné v tehdejším znění § 13 odst. 2 Nejvyšší soud vyloučil v rozsudku 26 Cdo 1528/2020 (vizte výše). Zde totiž dovodil, že za účinnosti nového občanského zákoníku se případné sankce za prodlení se zaplacením pokuty za pozdě předložené nebo nepředložené vyúčtování řídí ustanoveními § 1968 a § 1970 občanského zákoníku a bude se jednat o úroky z prodlení (ve výši stanovené nařízením vlády), nikoli o poplatky z prodlení podle zákona o službách před novelou z r. 2015.

Pro více informací nás kontaktujte na:

JUDr. Mojmír Ježek, Ph.D.

ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.
Betlémské nám. 6
110 00 Praha 1
e-mail: mojmir.jezek@ecovislegal.cz
www.ecovislegal.cz

O ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.

Česká advokátní kancelář ECOVIS ježek se ve své praxi soustřeďuje především na obchodní právo, nemovitostní právo, vedení sporů, ale i financování a bankovní právo a poskytuje plnohodnotné poradenství ve všech oblastech, a tvoří tak alternativu pro klienty mezinárodních kanceláří. Mezinárodní rozměr poskytovaných služeb je zajištěn dosavadními zkušenostmi a prostřednictvím spolupráce s předními advokátními kancelářemi ve většině evropských zemí, USA a dalších jurisdikcích v rámci sítě ECOVIS působící v 75 zemích celého světa. Členové týmu advokátní kanceláře ECOVIS ježek mají dlouholeté zkušenosti z předních mezinárodních advokátních a daňových firem v poskytování právního poradenství nadnárodním korporacím, velkým českým společnostem, ale i středním firmám a individuálním klientům. Více informací na www.ecovislegal.cz.